V ZÁZEMÍ
13. kapitola
Švejk jde zaopatřovat
Jeden voják, učitel z povolání, jako by četl jeho myšlenky,
poznamenal: "Někteří učenci vysvětlují válku objevením se skvrn na slunci.
Jakmile taková skvrna se udělá, tak přijde vždy něco hrozného. Dobytí Kartága..."
"Nechaj si své učenosti," přerušil ho desátník,
"a jdou raději zamést cimru, dneska je to na nich. Co je nám do nějaký
pitomý skvrny na slunci. Kdyby jich tam bylo třeba dvacet, tak si za to nic
nekoupím."
"Ty skvrny na slunci mají vopravdu velkej význam,"
zamíchal se Švejk, "jednou se vobjevila taková skvrna a ještě ten samej
den byl jsem bit u Banzetů v Nuslích. Vod tý doby, jak jsem šel někam, vždycky
jsem v novinách hledal, jestli se zas nevobjevila nějaká skvrna. A jakmile se
vobjevila, sbohem, Máry, nešel jsem nikam, a jen tak jsem to přečkal. Když
tenkrát ta sopka Mont Pelé zničila celý ostrov Martinique, jeden profesor psal
v Národní politice, že už dávno upozorňoval čtenáře na velkou skvrnu na slunci.
A vona, ta Národní politika, včas nedošla na ten vostrov, a tak si to tam, na
tom vostrově, vodskákali."
Zatím polní kurát setkal se nahoře v kanceláři s jednou dámou
ze Sdružení šlechtičen pro náboženskou výchovu vojáků, starou, protivnou
ochechulí, která již od rána chodila po nemocnici a všude rozdávala obrázky
svatých, které ranění a nemocní vojáci házeli do plivátek.