+ Aleš Benedikt Vacek, OK2PVA

 

Zakládající členové Československého DX klubu byli v 70. letech rádiem posedlí, ale na Aleše nikdo neměl. Ten zaujatě ladil dnem i nocí a jeho výsledky byly strhující. Kdo aspoň jednou navštívil jeho svéráznou pracovnu v Husově ulici v Bílovicích nad Svitavou, měl na dlouhou dobu o čem přemýšlet. O silném zaujetí svědčily také svérázné dopisy, které psal často formou jedné nekonečné věty na více stránkách hustým strojopisem a poslal jich i několik denně. Adresáti znovu a znovu četli v tichém úžasu.

Aleš Vacek prožil bouřlivé mládí v padesátých a šedesátých letech na brněnských předměstích. Dostal se až na scestí i k závislostem, ale ve středním věku se usadil a celý zbytek života věnoval rádiu. Málokdo znal tak důvěrně celé spektrum rádiových vln. S neslýchanou péčí a nasazením sledoval stovky stanic na pevných frekvencích a popsal nekonečné stohy deníků odborným pozorováním. Jeho cílevědomost a fantazie neměly hranic. Po jeho výsledcích rád sáhl Dr. Jiří Mrázek a použil je coby jedinečný podklad ke svým vědeckým pracím o ionosféře. Aleš se nechal strhnout každou vlnovou délkou, v létě relaxoval na televizním stanovišti a s denní pravidelností monitoroval na nízkých kanálech britské a francouzské seriály na vysloužilých televizorech. Věděl, jak vymačkat z šíření rádiových vln maximum. V radiotechnice se dobře vyznal a s láskou vylepšoval, kombinoval, přestavoval. Dovedl se o své zkušenosti podělit a rozdával je plnými hrstmi. Ztělesňoval přátelství ham spiritu a zářil optimizmem. Špatná životospráva jej po padesátce dovedla na pokraj života, ale znovu se vzchopil. V devadesátých letech se radoval z vysílací koncese, kterou přece jen nakonec získal. Zbytek života prožil v domově v Božicích u Znojma. I tam nadšeně poslouchal a vysílal za podpory místních hamů a nepolevoval v husté korespondenci. Nebyla to už jeho doména, ale přesto se zajímal o satelity, počítače, digitalizaci. Doslova v posledních dnech života sahal po Internetu. Odešel náhle 8.srpna 2009 v nedožitých 66 letech.

Dík patří všem, kdo na Aleše v jeho posledních letech nezapomínali. Před ním samým pak v úctě smekám s vděčností za nedocenitelnou inspiraci a přátelství. Dnes se mi vybavuje silná vzpomínka na říjnový večer v roce 1976, kdy jsem ladil jeho RFT-188, on seděl vedle a trpělivě upozorňoval na slabé signály, které přehlížím. Povrchní pozorovatel mohl cosi utrousit o bláznivém samotáři, zasvěcený přítel pak o hlubokém nadání a citlivé duši tohoto básníka na rádiových vlnách, jehož verše se nedají zapomenout.

 

OK2PXJ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Aleš vzadu

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Poslední korespondenční lístek